Napsali o nás: Boj o prsa

Yellow hledá pravdu o plastické chirurgii v Čechách

Myslíte si, že tahle prsa potřebují plastiku? Ani omylem – myslíme si my v Yellow. Naše redaktorka předstírala, že chce zvětšit prsa. Co na to čeští lékaři? Poslali ji domů, nebo nabídli operaci? Jde jim o pacientky, nebo o jejich peníze?

Náhodně jsem zvolila tři nestátní pracoviště, na nichž zvětšování ňader provádějí, a vydala se tam prozkoumat, zda plastický chirurg vyhoví i ženě, která nemá ze svého poprsí mindrák, a proč by také měla mít, když je majitelkou pevných dvojek, nebo ji pošle domů a nabídne kontakt na zkušeného psychologa.

První pokus

Autobus mne vysazuje před poliklinikou na Budějovické v Praze 4. zapadlá až po uši v kožené pohovce už za okamžik vyplňuji svou kartu a dostávám brožurku s informacemi o augmentaci. Pak mne lékař zve do pidiordinace a já očekávám otázku, proč jsem se rozhodla k operaci. Stačí mu věta, že mi ňadra připadají malá. Svlékám se a lékař mě po krátkém zkoumavém pohledu nakormidluje proti zrcadlu: „Připadají vám obě prsa stejná?“ Cože? Za celý svůj život jsem si toho nevšimla a pochybuji, že někdo jiný ano. Ale je to pravda, levé ňadro je pár milimetrů výš a trošilinku menší než jeho pravý kolega.

Než stihnu vstřebat tuto novinku, lékař už z přilehlé komory vytahuje tvarované vložky do podprsenky, prostřednictvím kterých demonstruje budoucí velikost mých prsou. A vzduchem létají číslice“ 240 kubíků, 270 kubíků, maximálně ale 300 kubíků…300??? Brr, stačí mi těch 270! Už tak mi připadá, že bych svými potencionálními ňadry mohla otevírat dveře. Nakonec se s lékařem domlouváme, že si rozmyslím dvě možnosti. 240 kubíků na každou stranu, kdy ale údajně může být ve finále více patrný rozdíl mezi oběma ňadry, nebo 240 do pravého a 270 do levého – ale na lékaři vidím, že si vůbec není jistý výsledkem. Vždyť tady hovoří o vpravení dvou cizích naducaných těles do mého třiadvacetiletého těla, jako bych si přišla koupit do potravin pět rohlíků, deset deka salámu a půlku chleba!

Na závěr konzultace se na mě ale pan doktor zadívá a říká: „Víte, kdybyste byla moje, nikdy bych vám to nedovolil. Máte krásná prsa, to jsou prsa modelky.“ V duchu zajásám. Ani ne kvůli té pochvale, když samozřejmě potěší , ale kvůli tomu, že pan doktor razící heslo, Vyhovím každému vašemu přání‘ přece jen trochu vylepšil skóre. Sice mám dojem, že v souladu s demokracií by mi na požádání vytvořil nejen plné trojky č čtyřky, ale i nalevo kytičku a napravo srdíčko, a po chvíli vyplňuji jakousi parodii na psychotest, v níž lze zcela jasně rozeznat ,správné‘ odpovědi (jak spíte, léčila jste se někdy u psychiatra), ale… Je to plichta

Poznámka

Doma jsem pětimilimetrový rozdíl ještě ten večer přiznala. Můj dlouholetý přítel mi soustředěně zabrejlil na hrudník a pak vykřikl, „No jo! Tak já jsem nabalil zmetek! Hned zítra tě dojdu reklamovat k tvým rodičům!“ O pár okamžiků později se s krutou pravdou smířil a prohlásil, že si mě nechá i přes tuto ,výrobní vadu‘. Pouze musím přetrpět, že mě občas láskyplně oslovuje „ty můj šmejde“…

Druhý pokus

Prostory luxusní kliniky v Krakovské ulici v centru Prahy mi připomínají mnohem víc ne lékařské zařízení nějaký hotel. Na konzultaci čekám v rozlehlém atriu s vodotryskem, usazená v kožené pohovce u stolku s časopisy, pak mne sestra kostýmku vede do ordinace. Lékař, bývalý mykolog, postupuje plně opačně než ten včerejší. Nejprve mne seznámí s operací a umístěním implantátů, pak prohlíží mé poprsí. Věrný své bývalé specializaci ho pečlivě prohmatává. Proč bych ráda měla objemnější hrudník, ho ale evidentně nezajímá. Vnímá mě jako další z řady. Pouze poznamenává: „Ta prsa nejsou tak úplně malá…“. Se svým předchůdcem se shoduje v doporučení velikosti implantátů, 240-300 mililitrů. Když plastického chirurga, obohacena o nový poznatek, upozorním na svou drobnou nesouměrnost, nedoporučí mi snažit se ji srovnat. Prý není téměř patrná a nemůže zaručit, že větší implantát nalevo nezpůsobí asymetrii opačnou. Pak zadoufám, že si ještě víc vylepší dosavadní dojem obsluhy výrobního pásu, protože pronese: „Kdybyste byla moje dcera….“ Zbystřím a upírám na něj oči. „…tak bych vám doporučil řez v podprsní rýze a tuto velikost implantátů“. Pááááni! Marně se rozhlížím po vložkách do podprsenky, díky kterým bych se mohla tak jako v předchozí ordinaci, rozhodnout pro nejvhodnější velikost. Ptám se tedy, jak si mám ňadra zvětšená o doporučovaných 250 ml představit. Zkoprním podruhé, když lékař pronese: „Vezměte si doma igelitový sáček, nalijte si do něj čtvrt litru vody a strčte si to do nějaké větší podprsenky.“

Poznámka

Ty pytlíky s vodou jsem po příchodu domů vážně zkusila. Ať je reportáž úplná. Bohužel musím přiznat, že mě nenapadlo napustit do nich teplou nebo alespoň vlažnou vodu, takže z košíčků podprsenky putovaly zase šupem ven, a přítel, prohýbající se smíchy, mi doporučil: „Hele zavolej tam, jestli ty implantáty takhle studí, tak ty větší prsa nechceš!“

Třetí pokus

Na klinice plastické chirurgie v pražské Spálené ulici v čekárně zjišťuji, že můj třetí „pokusný králík“ je žena. Lékařka se vzděláním i dlouholetou praxí nejen v Čechách, ale i v Kanadě. Když mě pozve dál, s podezřívavým pohledem se na můj hrudník se ubezpečuje, zda chci opravdu konzultovat případnou augmentaci. Prohlašuji, že ano a že to, co vidí, je výplň push-upky. Vybízí mne tedy, abych si odložila. Pak nevěřícné zvolá: „To nemyslíte vážně!“ V duchu jásám, ale nehodlám to hned vzdát. Všechno marné. Lékařka rezolutně říká: „na tahle prsa já skalpelem nesáhnu. Někdo vám na ně bohužel určitě sáhne, ale jí to nebudu. Klidně se zase oblékněte.“ Sestra sedící u stolku jí přizvukuje: „Vždyť vy máte tak nádherná prsa, že bychom je mohli používat pro vzorové fotky.“

Protože už jsou poslední, a navíc zachránily pověst českých plastických chirurgů, prozrazuji oběma dámám, co jsem zač a že ve skutečnosti žádnou augmentaci neplánuji. S MUDr. Černou Ph.Dr., se shodujeme na tom, že plastičtí chirurgové-muži vidí naše vnady převážně jen jako něco, co se jim při tanci příjemně tiskne na hrudník a v intimnějších chvilkách neméně příjemně přetéká z dlaní. Kdežto ženy, ač lékařky, vnímají ňadra také jako tu věc, která nám nepohodlně poskakuje na hrudi při dobíhání tramvaje…. MUDr. Černá ale tvrdí, že by se takových jako ona našlo jistě víc. „Pan docent Měšták by vám určitě také odmítl vyhovět.“ Lékařka s úsměvem trhá mou kartu a já s vypnutou hrudí a smíšenými pocity vycházím na ulici.

Docent Měšťák možná ano, ale co ten zbytek? Navíc se oba předchozí lékaři ‚zapomněli‘ zmínit o záležitosti, na kterou jsem se úmyslně neptala. Totiž na to, že implantáty mají omezenou životnost, a i kdyby je mé tělo nakrásně nyní přijalo bez spousty možných komplikací, bude nutné je za deset až patnáct let vyjmout…









EN
en
DE
de
CZ
cz