Napsali o nás: Vždycky jsem chtěla být doktorkou 2. část


Konec dobrý, všechno dobré?

Myslím, že všechny ty prožitky člověka posílí. Když si sáhnete na dno, žačnete vše kolem sebe, ale i sama sebe, vidět a vnímat úplně jinak. A když se pak vrátíte domů, jste někdo jiný. Také ti, co zůstali, se vám zdají jiní. A vy jim, samozřejmě. Jste znovu cizincem, tentokrát ve vlastní zemi. Prožíváte znovu kulturní šok, nevíte, co se odehrálo před rokem, natož před osmi lety.


A syn? Nepřišel o kus bezstrarostného dětství?

Myslím, že když má dítě silnou pozitivní motivaci, můžete na něj naložit hodně a nezlomí ho to. A to on měl. Nechtěl ztratit tátu. Ten sice bydlel kousek dál (5 000km, ale v Kanadě se to tak nebere), ale mohl za ním kdykoliv. Lítal za ním na Vánoce a o prázdninách spolu trávili měsíce. Náš syn měl sice spoustu práce a povinností, ale naučil se skromnosti, zodpovědnosti a pracovitosti. Dnes je z něj velmi vyrovnaný, spokojený a úspěšný mladý muž.


Vrátila jste se a začala od nuly. I s bydlením?

Ano, začínala jsem v garsonce, a neměla jsem ani hrníček na kafe.


Baví vás zařizování?

Ano, moc. Obíhala jsem bazary a obchody se strarožitnostmi a hledala jednotlivé kousky nábytku. Protože mám ráda staré věci s patinou a historií, tak se z toho pro mě stal i koníček. Hodně věcí jsem také dostala a podědila po svých rodičích a prarodičích a to jsou pro mě nejcennější kousky nábytku. Velice ráda si také hraju s tvary a barvami.


Co pro vás dělá z bytu domov?

Každý předmět v mém bytě má svou historii, mám k němu osobní vztah, vím, kde jsem ho koupila či od koho jsem ho dostala. Ty kousky jsou pro mě cenné bez ohledu na to, jaká je jejich finanční hodnota. Na nočním stolku nám třeba obrázek babičky, občas si spolu popovídáme (to už je ale jiná historie).


Jak bydlí Kanaďané?

Nemohu to zobecnit, ale kultura bydlení je v Kanadě trochu jiná. To, co se nám může zdát kýčovité, je tam považováno za krásné. Kanaďané jsou praktičtější. Dávají více prostoru technickému vybavení, mají třeba samostatnou místnost na pračku se sušičkou. Dost mě překvapilo, že jsem moc neviděla v bytech knihovny. Mají sice v kadém patře koupelnu, někdy i dvě, ale knihy nejsou jejich priorita. Také jsem tam neviděla tolik obrazů a obrázků na stěnách jako v našich bytech.


Vy jste ale měla v Kanadě výstavu obrazů!

Bylo to v rámci dobročinné akce. Já nejsem malířka, je to můj koníček. Obrázky jsem vždycky rozdala. Teď už maluju velmi málo, a když už se do toho dám, pak musím obraz dokončit, nedokážu odejít od rozdělaného plátna, i kdybych nad tím strávila noc. To je jedna z mých charakteristických vlastností: chci mít všechno dokončené a dotažené do detailu. Moje maminka je také taková, vždycky měla naklizeno, všechno v pořádku, prostě perfekcionistka. Když ale dneska přijde ke mně, říká: „Ty jsi ještě horší než já.“


Perfekcionismus je přece pro plastického chirurga skvělá vlastnost!

Určitě, stejně jako estetické cítění a manuální zručnost.


Díváte se na uplynulých jedenáct let s uspokojením?

Ne všechno se vždy povede na poprvé, ale když je človék vytrvalý, dokáže dojít ke svému cíli. Potkala jsem výborné spolupracovníky, vynikající doktory a úžasné a obětavé sestřičky.


Je v Kanadě žádaná plastická chirurgie?

Kanaďanky jsou v tomto směru spíš konzervativní, na rozdíl od Američanek. Přirozené stárnutí je pro většinu z nich normální, samozřejmé.


Doporučíte plastiku každému?

Každému určitě ne. Naopak, často zákrok spíše rozmlouvám. Estetická chirurgie sece pomáhá odstranit určité tělesné disproporce a může zmírnit projevy stárnutí, ale ne každý je vhodný kandidát. Na takovou opeaci se každý musí připravit. Musí být zcela zdráv, mít dostatek času na pooperační péči a hlavně – realistické očekávání. Zázraky neumíme. Na druhou stranu, pokud vás něco trápí... člověk by na sebe měl být hodný a občas se nechat trochu rozmazlovat. Ze zkušenosti vím, že žena, která podstoupí plastickou operaci, je opečovávaná celou rodinou a pacientky obvykle hodnotí toto období jako velmi hezké, navíc získají lepší vzhled a tudíž lepší pocit ze sebe samé.


Nebolí vás, že syn, pro kterého jste dost obětovala, žije na straně oceánu.

Můsím zdůraznit, že jsem nikdy neměla pocit, že jsem se synovi obětovala. Rodiče přece dělají pro své děti to, co cítí, že je nejlepší, a to přece není oběť, ale součást rodičovství. Navštěvujeme syna v Kanadě každý rok, trávíme spolu dovolené, on jezdí sem a říká vždy, že jede domů. To je krásné, ne? Samozřejmě se mi často stýská, ale tady zase mám rodiče, bratra s rodinou, kamarády. Prostě tady jsem doma.


Chystáte společné Vánoce?

Ano. Přijede syn, půjdeme k rodičům, rodina bude pohromadě. A tak to má být. Krásné, klidné a pohodové Vánoce. Dárky jsme už téměř vypustili, dáváme si jen maličkosti, které udělají radost. Důležité je to, že jsem spolu.



<< zpěnt na 1. část článku







EN
en
DE
de
CZ
cz