Napsali o nás:
Vždycky jsem chtěla být doktorkou 1. část

Příběh Zuzany Černé je důkazem toho, že člověk, který má jasnou vizi, pevnou vůli a podporu blízkých, nakonec do cíle vždycky dojde, i když mohou být jeho cesty spletité a plné překážek.

Text: Vladimíra Storchová



Bylo těžké rozhodnou se pro dráhu plastického chirurga? Neznamenalo to rezignovat na děti, na rodinu?

O ničem takovém jsem naštěstí přemýšlet nemusela, protože jsem měla dítě už na gymnáziu.


Jak prosím?

Přesně řečeno, syn se nám narodil čtrnáct dní po maturitě.


Nastávající maminka – to není pro střední školu obvyklý jev. Měla jste problém?

Ale vůbec ne. Když jsem se o přestávce procházela po chodbě, měli spíše problémy čtrnáctiletí kluci z prvních ročníků. Rozhodně to před třiceti lety nebylo obvyklé. Nikdy nenaznačil, že bych měla být vyloučena ze školy, nebo něco podobného. Můj manžel chodil do stejného gymnázia (pět let přede mnou), stejně tak i jeho sestra, takže nás všichni znali a fandili nám. Na naši svatbu přišla celá třída, i profesoři.


Studium medicíny není žádná legrace a s dítětem teprve ne!

Zní to asi otřepaně, ale já jsem snad odjakživa chtěla být paní doktorkou (to víte, tatínek lékář!). Přes prázdniny jsem chodila na brigády do nemocnice, do porodnice apod. Když jsem ale přijímací pohovory na medicínu dělala s třítýdenním miminkem, nebrala jsem věci nijak vážně. Pak přišo z fakulty oznámení, že jsem přijata, a já jsem se rozbrečela. Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. To touha po medicíně byla pořád silná, ale manžel musel na rok na vojnu, bylo tu miminko... V této dobé se ženě docela mění hodnoty – příroda už to tak moudře zařídila. Promluvili jsem si o všem s tátou a on řekl: „Zkus to, dostala jsi šanci, tak ji využij. Nechat toho přece můžeš vždycky.“ Tak jsem to zkusila.


A dál?

Pomáhali opravdu všichni, hlídali rodiče, babička, brácha, občas jsem chodila na přednášky s kočárkem. Mohla jsem si to dovolit, syn byl odmalička takové usměvavé sluníčko, spokojený, nikdy neplakal, nezlobil. Takový pozitivní človíček. I díky tomu jsem celé šestileté studium zvládla bez přerušení. Bez rodiny bych to nedokázala.


Pro plastickou chirurgii jste byla rozhodnuta od začátku?

Vůbec ne, na medicínu jsem šla s představou, že se budu věnovat porodnictví. Přivádění dětí na svět považuji za nádhernou profesi. V druhém ročníku jsem ale potkala docenta Jana Měšťáka. Byl naším asistentem a získal si nás jak osobitým srdečným chováním, tak, a to hlavně, svým umem. Řekla bych, že pro plastickou chirurgii mě definitivně získal právě on. Jeho obor, tehdy ne tak všeobecně známý, mi učaroval. Ladil navíc s mým výtvarným zaměřením. Vždycky jsem ráda malovala, v Kanadě jsem měla i malou výstavu svých obrazů.


Zvládla jste atestaci, všechno se vám dařilo, a pak najednou emigrace. Proč?

Prože emigroval do Kanady můj bývalý můž a synovi se nesmírně stýskalo.


Vy jste všechno opustila proto, že se synovi stýskalo?!

Byl strašně smutný, zlomilo ho to. Ve dvanácti možná kluk potřebuji víc tátu než mámu. Pamatuji si to dodnes – seděli jsme na lavičce a já mu vylíčila emigaci v těch nejčernějších barvách. Že tam nemusím sehnat práci ani jako sestřika, že nebudou peníze, že si bude muset odříct plno věcí, že budeme odkázáni jen na sebe, bez rodiny, kamarádů a známých. Přesto se rozhodl, že za tátou chce. Nikdy nelitoval a nikdy si ani nepostěžoval.


A dál?

Letěli jsme. Tím kdysi známým způsobem: na Kubu s mezipřistáním v Montrealu, kde jsem, jako mnozí jíní Češi vystoupili z letadla a požádali o azyl. Tam nás po formalitách odvezli do vězení a já si říkala: Panebože, kam jsem to svého syna dostala! Oni si samozřejmě museli nejdřív plno věcí ověřit, byl to běžný postup, ale to já nevěděla.


Nastoupily ty černé barvy emigračních začátků?

To si pište! Začínala jsem s kýblem, hadrem a koštětem, a po večerech studovala.


A bydlení?

Za těch osm let, které jsem v Kanadě prožila, jsem se stěhovala devětkrát. Vě shodě s prací jsme začínali na těch nejlevnějších adresách. Stalo se nám třeba, že jsme se doslati do černošského drogového ghetta, všude plno švábů, stříkačky a jehly na chodbách. Prostě hrůza. Jak jsem se postupně dostávala k lepším pracovním příležitostem (hlídání dětí, starých lidí, práce v laboratoři), lepšilo se zvolna i naše bydlení. V Kanadě není problém nabídka bytů, jen musíte mít dost peněz. Rozhodujícím faktorem pro vaši adresu je ale také společenské postavení. Zavazuje vás – vysokoškolský profesor by si nemohl dovolit bydet v paneláku, jak je tady běžné. Bylo by to nepatřičné.


Jak dlouho to tvrdé období trvalo?

Dva roky, s lepší znalostí jazyka a absolvováním různých kurzů jsem stoupala na žebříčku pracovních příležitostí, až jsem dospěla zpátky na univerzitní úroveň. K medicíně jsem se dostala přes další studium na dvou universitách. Nejdříve jsem v Montrealu po dvouletém studiu na McGill získala masterskou hodnost a pak na základě konkursu jsem se stala členkou doktorandského universitního týmu, který se zabýval rakovinou prsu. To už bylo ve Vencouvru na University of British Columbia. Měla jsem štěstí, dostala jsem se do týmu zkušených odborníků, přednášela jsem a pracovala jsem na klinice i na svém doktorátu.



2. část článku >>







EN
en
DE
de
CZ
cz