Napsali o nás: Přes kýbl a koště zpátky k medicíně

MUDr. Zuzana Černá, Ph.D., se o plastickou chirurgii začala zajímat už při studiích. Cestu k svému cíli si našla, i když byla poněkud klikatější.

Text: Vladimíra Storchová
Foto: Vlastislav Macháček a archiv MUDr. Černé

Krátce po získání základní atestace totiž doktorka Černá emigrovala do Kanady a zde nejdříve prožila dva tvrdé roky, než mohla dělat svůj vysněný obor. Pobyt v zahraničí jí ale dal řadu cenných zkušeností, včetně doktorátu z univerzity v Britské Kolumbii. V současné době pracuje na klinice estetické chirurgie Laderma v Praze.


Proč jste si vybrala právě plastickou chirurgii?

Původně jsem se chtěla věnovat porodnictví. Pomáhat přivádět děti na svět považuji za jedno z nejkrásnějších poslání v medicíně. Od druhého ročníku byl ale naším asistentem na fakultě dnes velmi známy pan docent Jan Měšťák. Dovedl získávat mediky svým osobitým srdečným chováním a hlavně svým umem. Myslím, že pro plastickou chirurgii mě definivně získal právě on. Jeno obor, tehdy u nás ne tak všeobecně známy, mi učaroval.


Nepanuje náhodou právě v chirurgii trochu „šovinistický“ mužský názor, že tam ženy nemají co pohledávat?

Myslím, že to není přímo specifikum chirurgie, ta jen odráží postoje a názory naší společnosti. V době, kdy jsem atestatci z chirurgie dělala, připadala zhruba na devět mužů jedna žena. Chirurgie je nesmíně časově náročná. Málo žen jí může dát opravdu všechno tak jako muži. A jistou přezíravost svým způsobem chápu. Ženy se častěji řídí citem, to je dáno jejich mateřskou funkcí, a v chirurgii je důležitý určitý odstup a schopnost rychle se rozhodnout. Konečně, i muži někdy odcházejí, prostě se pro tento obor nehodí. Ale to neznamená, že z nich pak nejsou třeba skvělý internisté. A také to neznamená, že by nebyly vynikající chiruržky.


Když jste vše zvládla a získala slušnou pozici, emigrovala jste. Proč?

Protože emigroval do Kanady můj bývalý muž a synovi se nesmírně stýskalo.


Vy jste všechno opustila proto, že se synovi stýskalo?!

Bylo mu dvanáct, a to je odbdobí, kdy kluk potřebuje tátu skoro víc než mámu. A i když už s námi jeho táta nežil, byli spolu často, bydlel blízko, kdykoliv k němu mohl jít. A najednou táta nebyl, chyběl, a syn chtěl za ním.


Byly začátky hodně těžké?

Klasické emigační začátky: vypracováváte se přes kýbl, hadr a koště (doslova!) k stále lepším pracovním příležitostem, jako hlídání dětí, starých lidí, práce v laboratoři.... Postupně pak s lepší znalostí jazyka a absolvováním různých kurzů stoupáte na žebříčku pracovních příležitostí, až dospějete zpátky na univerzitní úroveň. Tvrdé dva roky.


A co bylo dál?

K medicíně jsem se dostala přes další studium na dvou univerzitách. Nejdříve v Montrealu po dvouletém studiu na lékařské fakultě McGill jsem získala masterskou hodnost a pak na základě konkurzu jsem se stala členkou doktorandského univerzitního týmu, který se zabýval rakovinou prsu. To už bylo ve Vancouveru na University of British Columbia. Měla jsem štěstí, dostala jsem se do týmu zkušených odborníků, přednášela jsem a pracovala na klinice i na svém doktorátu.


Jak jste se ocitla zpátky v České republice?

Syn byl najednou dospělý a soběstačný, smysl emigrace, o kterou jsem já osobně nikdy nestála, pominul. Kanada je nesmírně krásná a vlídná země a já jsem ráda, že jsem ji mohla poznat, že jsem tam mohla pracovat na univerzitě, a také poznat blíž jejich zdravotnický systém, který jistě není perfektní, ale s pacientem jedná vždy s úsměvem. Nelituji toho, že jsem tam byla, ale táhlo mě to domů. A tak jsem se v roce 1996 vrátila a začínala zase od nuly.


Jsou Kanaďanky vyznavačkami věčného mládí?

Vůbec ne, jsou v tomto směru spíš konzervativní na rozdíl od Američanek. Přirozené stárnutí je pro většinu z normální, samozřejmé.


A co o plastice soudíte vy?

Je třeba si říci jedno: plastika, respektive její část – estetická chirurgie – neřeší krize, ale pomáhá odstranit tělesné disproporce a může zmírnit projevy stárnutí. Člověk má k sobě cítit odpovědnost. A také má být na sebe hodný, má si občas dopřát nějakou radost, trochu se rozmazlovat. A nechat se rozmazlovat. Ze zkušenosti vím, že žena, která podstoupí plastickou operaci, je opečovávaná celou rodinou. Manžel ji vozí na kontroly a chová se k ní pozorně, hýčká jí. Maminka jí třeba hlídá děti, vaří a stárá se, aby se pacientka v pooperační době mohla brzy uzdravit. Je to taková kolektivní péče a jak mi řeklo mnoho klientek, je to velmi hezké období. Výsledkem je navíc lepší vzhled, a tudíž lepší pocit ze sebe samé.


Takže doporučujete?

Já doporučuji především aby si kažá žena všechno dobře promyslela. Na každý zákrok musí být připravená, myslím teď psychicky připravená, musí ho opravdu chtít. Být samozřejmě v pořádku, zdravá. To je nejdůležitější. A také velice vítám, když si nejdřív něco přečte, absolvuje různé konzultace, obejde víc klinik, porovná nabídky a pak se rozhodne.


Vám nevadí konkurence?

Proč by měla? Konkurence je zdravá pacienti mají mít možnost si vybírat, a mají této možnosti využívat. Při zákrocích, jaké provádíme, je důležitá mezi lékařem a pacientem vzájemná důvěra a jistá sympatie. A jak si můžete vybrat to, co je pro vás nejlepší,když sáhnete hned po prvním?


Na co jste v životě nejvíc hrdá?

Na syna, samozřejmě, to je pořád na světě to nejlepší, co jsem dokázala.





EN
en
DE
de
CZ
cz