Napsali o nás: Posedlost krásou

Začne to nevinnou injekcí botulotoxinu mezi oči, pokračuje menším zadkem, plnějšími rty, nosíkem jako knoflíkem a končí třeba ztrátou identity, kdy se z normální péče stává nebezpečná posedlost?

Jak se může krásna inteligntní žena stát závislou na plastických operacích? Jednoduše. Sedmatřicetiletá Ia o tom ví své. „Moje cesta od zdravé a přitažlivé ženy k mulé trosce začala před sedmi lety. Bylo mi třicet a dělala jsem redaktorku v jednom časopise. Občas jsem psala o novinkách v kosmetice, a tak jsem také chtěla leccos vyzkoušet. Probudil se ve mně červík zvědavosti. Brzy jsem dostala pár botulotoxinových injekcí a měla rty vycpané kolagenem,“ vypráví. V následujících sedmi letech podstoupila Iva ješte lifting očních víček, další aplikaci botulotoxinu, laserové vyhlazení pokožky, kolagenové výplně... „Stálo mě to celé jmění. Nikdy jsem se neodvážila tyto výdaje spočítat. Ale byly měsíce, kdy jsem se rozhodovala, jestli zaplatím aplikaci botulotoxinu, nebo hypotéku“, svěřuje se. Krátce po třicítce začala mít Iva pocit, že se jí zvětšil zadek, a tak usoudila, že je čas na liposukci. „Nikdy předtím jsem nezažila ani ten nejjednodušší chirurgický zákrok, a jak se blíži den D, byla jsem stále nervóznější. A najednou se mi celá záležitost zdála trapná. Říkala jsem si, co když umřu na operačním stole? Věděla jsem, že je to blbost, ale stejně mě to napadalo: pak by se každý dozvěděl, že jsem umřela kvůli touze vypadat dobře v plavkách!“ Nakonec se z liposukcevyklubala pro Ivu dosti bolestivá a zcela zbytečná procedura. „Asi rok jsem se mohla producírovat na pláži v tangách, ale nakonec se můj zdadek stejně vrátil tam, kde byl.“

Dokonalý vzhled, dokonalý život?

Podstupovat estetické zákroky bylo pro Ivu něco jako nakupovat. Toužila po nejnovější výplni vrásek stejně jako po nové kabelce. Zároveň měla pocit, že svým nekonečným mládím s hladkým čelem a plnými rty dává světu najevo, že žije zdravě, překypuje energií a vše zvládá s přehledem a úsměvem na rtech (i když bez vrásek od smíchu). Svým dokonalým vzhledem se Iva snažila okolí přesvědčit, že žije neméně dokonalý život.

Touha vypadat perfektně ale nemusí vycházet jen z vnitřního popudu. „Ve společnosti existuje obecně přijímaný ideál krásy, které na lidi tlačí, aby se mu přiblížili. I proto jsou kosmetické úpravy a plastické operace čím dál oblíbenější. Člověk má pocit, že musí být dokonalý, aby v této společnosti obstál. Ale ten, kdo usiluje o dokonalost, se dostává na ztracenou cestu,“ vysvětluje psycholožka Zdeňka Sládečková.

Radost až na kost

V pětatřiceti a po dvou dětech byla Kristýna rozhodnutá: ulehne pod skalpel plastického chirurga a nechá si ,opravit´ prsa. „Po prvním dítěti vypadala ještě relativně dobře, ale po druhém kojení zůstalo každé prso jiné. K mému dávnému mindráku odstávajících uší tak přibyl další,“ vypráví Kristýna. Doktojí však doporučil, aby se zákrokem počkala ještě rok po kojení. Ona se mezitím rozhodla zatočit se svýma ušima. „Chtěla jsem mít uši přišité, abych mohla nosit vlasy sepnuté a také se nechat ostříhat na ježka, až budu stará. Asi bych měla do smrti vlasy rozpuštěné, kdybych tušila, co mě čeká. Ještě dva dny po operaci mě bolela hlava tak, že jsem myslela, že skočím z okna! Přesto se ze mě vyklubal takový masochista, že jsem si po čase nechala pravé ucho opravit a přišít ještě jednou,“ líčí Kristýna. Za rok pak odcházela z kliniky s novými prsy. Přestože ji tento zákrok zdaleka nebolel tolik jako uši, těsně po operaci byla Kristýna přesvědčená, že na další už nepůjde. Jenže ... „Je to stejné, jako když si těsně po porodu řeknete, že už nechcete další dítě. Zakrátko vám otrne, protože radost, která následuje, je mnohonásobně větší než prožitá bolest. Další operace už se pak ani nebojíte,“ popisuje Kristýna. Dalším ,zářezem´ do těla, kterému se dobrovolně podrobila byl lifting očních víček. „Zdálo se mi, že jestli si je nenechám okamžitě povytáhnout, budu vypadat jako ježibaba. Tak jsem to udělala. Výsledek? Mladší sestra si ničeho nevšimla. Kolegyně v práci změnu poznaly, chválily, jak dobře vypadám – tipovaly ale, že mám nový účes. Manželovi připadaly mé oči o něco modřejší. I když ale neviděl tak velkou změnu, přesto mi během mé zkrášlovací mánie poskytoval dokonalou oporu. Myslím, že kdybych mu oznámila, že si nechám udělat lifting celého těla a k tomu zvětšit pusu a zmenšit nos, řekl by jen: jestli ti to v něčem pomůže, jdi do toho.

172cm, 48kg a 3mm špeku

Otázka,zda plastická operace v něčem pomůže, bývá zásadní i pro plastické chirurgy. „Jestliže nejsem přesvědčená, že pacientce pomůžu, ať už esteticky nebo psychicky, tak neoperuju,“ říká Zuzana Černá z pražské kliniky Laderma. „Každý lékař by měl mít vlastní svědomí a zodpovědnost vůči pacientovi a operovat jen v indikovaných případech. Většinou je však obtížné odhalit, s jakou motivací pacientka do ordinace přišla, zda se chce zbavit konkrétního defektu, nebo hledá náplast na své osobní problémy,“ vysvětluje doktorka Černá. „Když přijde holka, která měří 172 centimetrů, váží 48 kilo a u pupíčku má tři milimetru tuku navíc, tak je jasné, že něco není v pořádku. Častěji ale na lidech nic nepoznáte, protože má-li pacietka opravdu větší nos a povislá prsa, tak se jí nemůžu ptát: „Jste spokojená se svým životem?“

Zrcadlo, zrcadlo, radši nic neříkej

Hranice mezi obyčejnou ženskou touhou po kráse a nezdravou posedlostí přitom může být velmi tenká. Říkáte si, že až budete mít nová prsa, budete šťastnější. Pak vás ale napadne, že byste se mohla zbavit těch faldíků na bocích a pytlů pod očima. Je to stejně jako v životě – pořád se upínáme k určitým snům: až dostuduju, až potkám prince na bílém koni, až dostavím dům, až budou děti odrostlejší a vrátím se do práce, až bude jaro, léto...

Lze však vůbec dosáhnout spokojenosti, když tělo pořád stárne? Kristýna připouští, že závislost na plastice může vzniknout docela snadno. „Nechci se jen smutně dívat na to, jak stárnu. Teď jsem docela spokojená, ale už přemýšlím, jestli by se v budoucnu dal operovat krk nebo paže. A když se dívám na mladé holky, tak si zoufám, že jsem kdysi byla taky tak krásná. Jediná spravedlnost je, že za pár let bou zase ony vypadat jako já. Všichni stárneme,“ uklidňuje se.

Obecně platí, že čím je člověk spokojenější uvnitř, tím spíš je schopen se smířit se svým zevnějškem. To ale není případ šestadvacetileté Terezy, která tráví před zrcadlem víc času, než je zdrávo. Kontroluje se pokaždé, když kolem nějakého projde, a k tomu nevynechá jediný svůj obraz ve skle. Pravidelně dobíhá do práce s jazykem na vestě, protože není schopná vyjít z domu včas. Když je ve stresu, vytrhává si obočí, aby žádný chloupek netrčel; když ji přepadne splín, štípe se před zrcadlem do břicha přesvědčuje sama sebe, že takovým špekem opravdu nemůže mezi lidi. Většinou pak skončí s pláčem a myšlenkami na liposukci, v horším případě na sebevraždu. Tereza je přitom velmi atraktivní žena, která se jenom pedantsky hlídá, aby vypadala perfektně.

Psychologové tuto obsesi nazývají dysmorfofobií (anglicky body dysmorphic disorder neboli BDD). Žena, která touto poruchou trpí, je sice posedlá svým vzhledem, ale zároveň se nenávidí protože touží vypadat jinak. Mladší, štíhlejší, s pevnějšími ňadry nebo většími rty. Ale i když tohle všechno získá, přesto nemůže dosáhnout spokojenosti. Stejně jako Tereza, která se rozhodla bojovat se vším, co jí vadí. „Už jsem si nechala vybělit zuby, prodloužit vlasy a nosím barevné kontaktní čočky. Nedávno mi také zvětšily rty a botulotoxinem ,stopli´ mimické vrásky,“ vypočítává. Letos se ještě chystá na plastickou operaci prsou. „Mám je sice od přírody větší, ale chci je mít dokonalá,“ zdůvodňuje.

Kolotoč estetických úprav úprav není jediným důsledkem dysmorfofobie. Mohou to být i deprese, poruchy příjmuu potravy, jako jsou anorexie a bulimie, posedlost cvičením či nákupy. A stejně jako anorektičce nevysvětlíte, že je nezdravě hubená, obtížně přesvědčíte ženu, která je závislá na úpravách těla, že byla i před nimi krásná nebo že žádné nepotřebuje. V tomto případě pomůže spíš psycholog.

Nedokonalá, nebo nesvá?

Past každé posedlosti tkví v tom, že jakmile se jednou opravdu dobře naučíte hledat na sobě chyby, vždycky nějakou najdete. I tam, kde by ji nikdo jiný nenašel. Přesto může nastat zlom, který vás přinutí zastavit se a zamyslet. Někdy dojdou peníze, někdy se zákrok nepovede nebo tělu dojde trpělivost a vzbouří se imunitní systěm. Někdy začnete sama pochybovat, zda jednáte sporávně. Tereza, která si kromě prsou chtěla nechat upravit i lícní kosti, už pomalu procitá.“Od posledního zákroku mám divný pocit. Sice byl proveden precizně a změna je malá, ale najednou se v zrcadle nepoznávám. Začínám mít pochyby, jak se bud cítit po dalších operacích, které jsou navíc dost zásadní. Najednou nevím, co je lepší: cítit se nedokonalá, anebo se cítit jako někdo jiný?“ ptá se sama sebe.

Důležité je rozlišovat mezi dvěma druhy estetických zákroků. Těmi, které vám vrátí, co jste měla hezké už dřív, ale s věkem se to proměňuje (ať už jde o vrásky nebo povyslejší ňadra), a těmi které vám změní něco, co máte od narození (velký nos, úzké rty, malá prsa). U těch druhých by si měl člověk dvojnásob rozmyslet, proč změnu chce a jestli mu opravdu pomůže. Určitě je totiž dobré podstoupit úpravu, která vám změní pohled na sebe a zahladí vaše mindráky, ale ne operaci, která vyhladí vaši osobitost.





EN
en
DE
de
CZ
cz